Na Božím Daru žily a tvořily 2 významné osobnosti. Jak Nikos Kazantzakis, tak i Anton Günter se inspirovali živelnou krásou a životem v Krušných horách. Své zkušenosti a zážitky pak přenášeli do svých děl. K dalším osobnostem Božího Daru patří Franz Wilhelm Tippmann, Jan Tadeáš Antonín Peithner z Lichtenfelsu a Josef Kail
Nikos Kazantzakis
Nejvýznamnější řecký prozaik 20. století Nikos Kazantzakis se narodil 18. 2. 1887 daleko od studených Krušných hor na slunečném ostrově Kréta. Vystudoval práva v Athénách a filosofii na Sorboně v Paříži.
Stále na cestách
Byl velkým cestovatelem. Jeho cesty vedly do Švédska, Ruska, žil v Berlíně a i ve Vídni odkud podnikl cestu do Afriky a Asie. Roku 1948 dělal v Paříži poradce pro UNESCO. Neklidný vývoj ve střední Evropě zavál velkého Kréťana na počátku třicátých let do tehdejšího Československa.
Na Božím Daru náhodou...
Tento prozaik nacházel svou tvůrčí energii jen v kontaktu s prvotními elementy - zemí, vodou, sluncem, mořem. Ruch velkoměsta jej vyčerpával a proto utíkal do „absolutní samoty uprostřed sněhu“. Toto se mu naskytlo ve vlaku cestou do Prahy, kdy mu náhodným spolucestujícím, českým horníkem, bylo nabídnuto vystoupit v Jáchymově a pokračovat do výšky 1028 m n. m., kde leží Boží Dar. Útočiště našel na Myslivnách v domku pana Filipa Krause.
Díky múzám Krušných hor
Kazantzakis strávil na Božím Daru dvě období. Od 10. 5. 1928 do 9. 4. 1930 a od konce června 1931 do 31. 5. 1932. Hlavní smysl jeho pobytu na Božím Daru spočíval nejen v levnosti nájmu a skromnosti živobytí, ale především v tvůrčí činnosti na eposu Odyssea, který považuje ze své největší dílo. Práci na druhé a třetí verzi eposu, na němž začal pracovat v roce 1924 na Krétě, věnoval většinu času svých dvou pobytů v Božím Daru. Třetí verze dokončená při druhém pobytu, je základem konečné podoby díla, které obsahuje 333 333 veršů. Vznikly zde však i zárodky a plány dalších autorových významných děl jako např. Kapitán Elias, Kapitán Michalis, Svoboda a smrt. Při druhém pobytu v Božím Daru se prozaik vrátil k myšlence filmových scénářů. Tak vznikly náčrty k filmům Budha, Don Quijot, Dekameron, Zatmění slunce a další.
Lze říci, že božídarské období bylo pro Kazantzakise nesmírně plodné. Nutno ještě podotknout, že velmi vřelý vztah ke Kazantzakisovi měl náš hudební skladatel Bohuslav Martinů, který podle předlohy knihy Kristus znovu ukřižovaný složil operu. V roce 1952 se objevily první příznaky zhoubné nemoci. 26.10.1957 Nikos Kazantzakis zemřel.
Čtenář řecké literatury, jemuž se náhodou dostane do rukou 400 dopisů Nikose Kazantzakise vydaných v roce 1984 athénským nakladatelstvím Eleni N. Kazantzaki, možná s překvapením zjistí, že některé z listů byly odeslány z místa zvaného Gottesgab. Není to český Boží Dar? Ano, Gottesgab byl německým, úředně přípustným názvem pro nejvýše položené město v Čechách, pro Boží Dar v okrese Jáchymov, s nejvýše položenou skupinou domů zvaných Myslivny, ve výšce 1156 metrů. Boží Dar měl kolem roku 1935 168 domů a 1076 obyvatel, z toho 13 českých, 1042 německých a 21 cizinců. Proslulý byl krajkářskými kursy, továrnou krajek, navíc měl výrobu kartonáže, prádla a tkalcovnu bavlněných látek. Své české jméno Boží Dar měl i v minulém století, kol roku 1845, kdy jako královské horní město čítal dokonce 203 domy a 1212 obyvatel. Stranou ležící Myslivny jsou tehdy uváděny jen pod německým označením Försterhäuser, jejich české jméno najdeme však v Seznamu míst království Českého z roku 1893.
Německy psáno Gottesgab, Försterhäuser, bei Kraus, Erzgebirge, Tschechoslowakei, tak zněla plná adresa pobytu N. Kazantzakise v Československu, jak ji sám uvádí v dopise z 15.5.1929. Ještě 5. května 1929 byl v Berlíně, první dopis daný v Božím Daru je z 12.5.1929. Pracuje tu časně, do osmé hodiny ranní, kdy přichází paní Krausová, přinášející mléko, máslo, vejce, chléb. Následuje opět práce, ve dvě hodiny jde na procházku do lesa, někdy zajde až do Německa, hodinu cesty od hranic, do Wiesenthalu, tam kupuje sladkosti, banány, noviny, pije černé pivo. Fotografie N. Kazantzakise před chrámem sv. Víta z roku 1929 zachycuje jeho návštěvu Prahy. Dopisy dokládají Kazantzakisův pobyt v Božím Daru do roku 1932, poslední je z 30. dubna 1932, další je již datován Gottesgab - Paříž, dopis z 6. října 1932 byl odeslán z Madridu.
Zdá se, že kromě setkání s hudebním skladatelem Bohuslavem Martinů, uskutečněném ve Francii v roce 1956, není dalších dokladů o vztazích N. Kazantzakise a Československa. A přece tu svitla naděje, že N. Kazantzakis opět vstoupí na českou půdu, dokonce do Prahy. Československé ministerstvo informací, svou řeckou sekcí, pozvalo slavného řeckého spisovatele v roce 1947 k návštěvě Prahy. Byl pozván také syndikátem českých spisovatelů. Referentka řecké sekce dr. Viewegová chválí jeho dílo a život. Píše o něm, že dosáhl doktorátu práv na athénské universitě, byl čtyři roky posluchačem filosofickým kursů na Sorboně, své znalosti doplnil studiem literatury a umění v Německu a Itálii. Po skončení studii se vrátil do Řecka, aby se věnoval filosofii a literatuře. Svůj první román Had a lilie vydal v roce 1906. Prvním dramatickým dílem byly Červánky svítají z roku 1907. Druhé dramatické dílo Inspektor z roku 1908 získalo první literární cenu Athénské university. V roce 1919 mu řecká vláda L. Venizela nabídla místo generálního ředitele v ministerstvu sociální péče. Kazantzakis považoval za svou povinnost nabízené místo přijmout, aby zachránil před smrtí tisíce Řeků, kterým hrozilo nebezpečí na Kavkaze a v jižním Rusku v důsledku válek a hladu. Obstarával jako vedoucí pomocné mise pro postižené šatstvo, potraviny a léčiva, dal dopravit 150.000 těchto ubožáků do vlasti. Po skončení úkolu podal demisi, neboť se hodlal věnovat literární tvorbě. Svou literární činnost několikrát přerušil, když podnikal studijní cesty do různých evropských zemí, do Afriky a Asie. Napsal celou řadu cestopisů. V roce 1946 vstoupil Kazantzakis do politického života, veden snahou usmířit vzájemně bojující politické strany. Byl ministrem Sofulisovy vlády, učinil vše, aby uklidnil politické vášně, brzy však podal demisi a oddal se intelektuální činnosti. Byl zvolen předsedou syndikátu řeckých spisovatelů a byl navržen řeckými literárními kruhy na Nobelovou cenu. V roce 1946, na národní svátek 25. března, byla uvedena jeho tragedie Kapodistrias, hlásající smíření mezi Řeky. V roce 1939 byl pozván britskou vládou k návštěvě Anglie, kde pobyl 7 měsíců a své dojmy vypsal v díle Anglie, Anglii znovu navštívil v roce 1947. Překládal z francouzštiny, angličtiny, italštiny a němčiny. Je autorem epické básně Odyssea, napsané jako pokračování Homérovy epopeje. Přeložil do novořečtiny Ilias a Odysseu, Goetheova Fausta a Danteho Božskou komedii. Kazantzakis návštěvu Prahy přislíbil, ale z důvodů nám neznámých v roce 1947 neuskutečnil.
Dům Krausů, u nichž N. Kazantzakis za pobytu v Božím Daru bydlel a pracoval, již nestojí. Na spisovatelův život ve zdejším městě upomíná památník na Tržním náměstí, zřízený péčí Obecního úřadu v Božím Daru a milovníků díla N. Kazantzakise a vůbec vše řeckého, činných v Nadaci Filhelenia v Praze a v Klubu přátel nadace Filhelenia v Praze. Památník je tvořen abstraktní kovovou plastikou od řeckého sochaře Nikose Armutidise, umístěnou na kamenném podstavci. Deska s řeckým nápisem Sti minimi tou ellina syggrafea Nikou Kazantzaki 1929-32 určuje dobu Kazantzakisova pobytu v Myslivnách. Český nápis Jak pustá skála k nebi se v samotě zdvíhám (Odysseia 3, 788 -91) abstraktní myšlenku pomníku přibližuje přímočarému myšlení. Památník byl odhalen v roce 1995. Účastníky, sochaře N. Armutidise, prof. Růženu Dostálovou, Lidii Kopeckou, předsedkyni klubu, Georgii Zervu, Milenu Přikrylovou, Antulu Botu a další členy klubu neodradil od slavnostního aktu ani tehdejší vytrvalý déšť. Členové Klubu přátel Řecka v Praze a členové Řecké obce v Praze si připomněli 19.4. 2001 společnou návštěvou Božího Daru, že uplynul již celý lidský věk od doby zdejšího Kazantzakisova pobytu. Jeho památku uctili položením květů u památníku, vzpomínkovými slovy prof. Růženy Dostálové a předáním sochařského portrétu N. Kazantzakise, zhotoveného opět sochařem N. Armutidisem, do místního Muzea Boží Dar, jehož výstavní síň má samostatnou vitrínu věnovanou slavnému řeckému spisovateli.
Řecká knihovna v klubovně Řecké obce v Praze v Krakovské ul. 12 má pro své čtenáře kromě jeho překladů úplné dílo N. Kazantzakise v originále, některé práce - Kristus znovu ukřižovaný, Kapitán Michalis, Řek Zorbas, Chuďásek Boží - též v překladu do češtiny. V jazyce novořeckém je to 21 svazků, darovaných knihovně Titikou Saklambani, ředitelkou muzea N. Kazantzakise na Krétě.
Anton Günther
Pomník Antona Günthera, lidového básníka a písničkáře, byl odhalen v roce 1936 na počest jeho šedesátých narozenin. Důležitým zdrojem inspirace jeho tvorby byla krása přírody, jeho rodina a nelehký život v drsných podmínkách Krušných hor.
Tvorba Antona Günthera
Z jeho pera pochází přes 100 písní a básní. Güntherovi písně se objevovaly v hudebních nakladatelstvích, na gramofonových deskách a písňových pohledech. Nejznámější písní, kterou zná většina Němců i ti pro něž není jeho jméno tak známé, se jmenuje “ ‘s is Feierohmd” (volně přeloženo „svatvečer, ukončení práce“). Dalším skvostem jeho tvorby je píseň věnovaná jeho babičce, kterou miloval, „Grossmütterle“.
Život Antona Günthera
Anton Günther se narodil dne 5. 6. 1876 na Božím Daru, jako druhé dítě Johannu Güntherovi a jeho ženě Elizabeth. Po ukončení školní docházky se chtěl stát lesníkem, protože les byla jeho láska, což mu bylo, ale odepřeno. Jeho otec ho dal do učení k litografu Schmidtovi do Buchholzu u Annabergu. V pozdějších letech tuto zkušenost využil při vydávání svých písňových pohledů. Roku 1908 se oženil na Božím Daru s Marií Zettlovou. Když propukla I. Světová válka musel Anton Günther narukovat za Rakousko - Uherskou monarchii. Domů se vrátil až roku 1918. Byl častým a vítaným hostem v sousedním Sasku, kde byl láskyplně nazýván „Tholer - Hans - Tonel“.
Smrt Antona Günthera
Začátkem třicátých let nastala změna a nebylo již tak jednoduché přecházet hranice. Následný politický zmatek a chmurné myšlenky na něm zanechaly stopy. Dne 29. 4. 1937 se rozhodl dobrovolně skončit se životem. V srdcích Krušnohorských obyvatel, ale žije se svými písničkami a básněmi do dnešní doby.
Pomník Antona Günthera najdete nedaleko božídarského Infocentra. Každoročně se u něj koná „Zpívání“ organizované jeho německými příznivci. Máte-li chuť, můžete absolvovat 65 km dlouhý okruh po hřebeni Krušných hora nazvaný „Cesta Antona Günthera“. Začíná i končí na Božím Daru.Jan Tadeáš Antonín Peithner z Lichtenfelsu (1727–1792)
se narodil dne 8. dubna 1727 v Božím Daru. Obecně bývá tradován tyrolský původ jeho rodiny a hlavně její hornická tradice, kterou pak během života rozvíjel nejen Jan Tadeáš, ale i jeho starší bratr Václav. Janu Tadeáši Peithnerovi se dostalo vzdělání nejprve na piaristické škole v Ostrově nad Ohří. Po této škole začal v Praze studovat filosofii a posléze práva; svoje univerzitní studia završil doktorátem patrně roku 1750.
Více o jeho životě ZDE (link na https://www.stavebni-technika.cz/clanky/osobnost-jana-tadease-antonina-peithnera-z-lichtenfelsu)
Ottův slovník naučný říká:
Peithner Jan Tadeáš rytíř z Lichtenfelsu, spisovatel (* 1727 v Božím Daru – † 1792 ve Vídni). Vystudovav v Praze práva a nabyv hodnosti doktorské, zabýval se horními vědami a vstoupil r. 1750 do služby ke král. české mincovně. Vypracovav r. 1762 plán na zřízení prvé horní akademie v Rakousku a zavedení pravidelného studia horních věd, stal se professorem těchto věd na universitě v Praze. Roku 1772 povolán za professora horních věd a horního práva na akademii šťávnickou. Později stal se dv. radou při horní dvorské komoře ve Vídni. Roku 1780 povýšen na rytíře. Ze spisů Peithnerových uvésti sluší zvláště Versuch über die natürliche und politische Geschichte der böhm. und mähr. Bergwerke (Vídeň, 1780).
Jeho nejvýznamnější dílo:
Pokus o souborné dějiny českého a moravského hornictví, horního práva a mincovnictví, doprovozený originálními alegorickými vinětami pražského rodáka Jana Arnošta Mansfelda a vídeňského rytce Jakoba Adama, z pera tyrolského právníka a od roku 1772 profesora horních věd a horního práva Jana Tadeáše Antonína Peithnera (1727-1792) působícího též v Praze.
Vydáno ve Vídni: Matthias Andreas Schmidt 1780
Franz Wilhelm Tippmann (11.6.1786 – 20.6.1857)
DrTh. Franz Wilhelm Tippmann (František Vilém) se narodil Franzi Tippmannovi a jeho manželce Františce, rozené Eschkinové 11. června 1786. Dne 4. srpna 1809 přijal kněžské svěcení a byl jmenován farářem v Loučné (pod Klínovcem). V letech 1816 až 1827 byl farářem v Božím Daru, kde v roce 1840 nechal založit Caus Hubertus – městský chudobinec (dnešní hotel St. Anna). Šlo o jakési poděkování místním obyvatelům za období, kdy zde byl farářem. Během služby v Božím Daru získal v roce 1824 doktorát z teologie a byl jmenován kanovníkem svatovítské kapituly v Praze.
Působil jako děkan teologické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity a v roce 1830 působil na této fakultě jako rektor Magnificus. V letech 1831, 1834 a 1852 až 1854 byl generálním vikářem pražské arcidiecéze, v letech 1849 až 1850 kapitulárním vikářem. Na konci roku 1832 byl jmenován titulárním biskupem satalským a pomocným (světícím) biskupem pražským. Konsekroval (vysvětil) jej dne 3. března 1833 královéhradecký biskup Karel Boromejský Hanl, který zastupoval nemocného arcibiskupa pražského Aloise Josefa hraběte Krakovského z Kolovrat. V roce 1836 byl jmenován děkanem staroboleslavské kapituly.
Tippmann byl členem Českého muzea a Matice České. Zemřel dne 20. června 1857 v Košířích (dnes součást Prahy 5). Pohřben je na Malostranském hřbitově, kde jeho figurální náhrobek vytvořil Ignác Michal Platzer. Pomník faráře Franze Wilhelma Tippmanna se nachází vedle autobusové zastávky naproti Hotelu Svatá Anna.
Josef Kail (11.3.1795 – 29.1.1871)
Josef Kail byl hráčem na lesní roh. Narodil se 11.3.1795 v Gottesgabu (Boží Dar). Hudební vzdělání získal díky svému otci Jacobu Kailovi, učiteli a regens chori na Božím Daru. V letech 1811-17 studoval na konzervatoři v Praze. Po ukončení studií musel zůstat v Praze, 27. února 1818 provedl Adagio a Rondo fur Walelhorn pařížského skladatele Andre-Frederica Elera (1764-1821) na koncertě konzervatoře. Od roku 1819 byl prvním hornistou v divadle v Pešti a v letech 1822-24 v Kärntnertortheater ve Vídni (účast na premiéře 9. symfonie L. v. Beethovena v roce 1824). V roce 1826 se vrátil do Čech, konkrétně do Stavovského divadla v Praze, kde se specializoval na hru na trubku, trombon a lesní roh. Na pražské konzervatoři učil do roku 1867, kdy byl penzionován.
Sám vystupoval na koncertech jako virtuózní hráč na trubku. V roce 1828 začal spolupracovat s vídeňským stavitelem žesťových nástrojů Josefem Felixem Riedlem, kraslickým rodákem. Riedl realizoval Kailův nápad na chromatizaci trubky pomocí zákružkového neboli cylindrického strojiva. Uvádí se, že Josefa Kaila k tomuto řešení inspiroval otáčecí kohoutek (pípa) na čepování piva. V roce 1830 byl vynález zcela funkční a v roce 1832 byl patentován. Jako autoři jsou v patentním spise uvedeni jak Riedl, tak i Kail. Cylindrické strojivo je v takřka nezměněné podobě užíváno dodnes. Dalším Kailovým přínosem bylo uplatnění jeho vynálezu na lesní roh a trombón, přidání třetího ventilu ve spolupráci s Riedlem, která vedla k vývoji rotačního ventilu a doladění v roce 1835.
Zemřel 29.1.1871 v Praze.
Zdroje: ceskyhudebnislovnik.cz, Historic Brass Society Journal 1994
